Chceme žít déle, být zdravější a mít své tělo pod kontrolou. Jenže někdy se z péče o zdraví stane něco úplně jiného. Začneme sledovat každý krok, tep, spánek nebo hladinu cukru a postupně máme pocit, že bez čísel vlastně nevíme, jak nám je. A vlastnímu tělu přestáváme věřit.
Chtěl žít co nejdéle. Nakonec ho rozhodil obyčejný pita chléb
Jason Wood z amerického Michiganu začal před lety posedle sledovat své zdraví. Chtěl žít co nejdéle, ale postupně se jeho život začal točit kolem jídla, cvičení, biomarkerů a nejrůznějších měření.
Každého půl roku si nechával dělat krevní testy, při kterých sledoval patnáct až dvacet různých ukazatelů. Chodil také na infuze s vitaminy nebo kyslíkové procedury a za některé z nich platil 250 až 300 dolarů. Začal si hlídat prakticky všechno, co se hlídat dalo.
Vstával ve čtyři ráno, zacvičil si, dal si chia pudink, k obědu cizrnový salát, znovu vyrazil do posilovny a večer si dal proteinovou večeři. Před spaním ještě proteinový nápoj. Jeho den byl dokonale naplánovaný a na první pohled mohl působit jako ukázka disciplíny a zdravého životního stylu.
Objednal si zeleninu, ale místo ní dostal hummus s pita chlebem. A úplně se sesypal. Začal být vzteklý, třásl se a nakonec se rozplakal. Kvůli několika kouskům pečiva.
Tehdy mu došlo, kam až to nechal zajít. Nešlo už jen o to, že chtěl jíst zdravě a žít déle. Potřeboval mít pod kontrolou i věci, které kontrolovat nejdou. A čím víc se snažil své zdraví pojistit, tím méně svobodně vlastně žil.
Už se neptáme, jak nám je. Ptáme se, co ukazuje obrazovka.
Jeho příběh letos popsal britský The Guardian v článku o takzvaném „longevity fixation syndrome“, tedy posedlosti dlouhověkostí. Nejde o oficiální psychiatrickou diagnózu. Termín používají někteří terapeuti pro popis chování, které může souviset s úzkostí, strachem ze smrti nebo velmi přísným vztahem k jídlu, cvičení a tělesným hodnotám.
Když číslo začne rozhodovat za nás
Na první pohled je přece těžké namítat něco proti tomu, když si chceme hlídat zdravý životní styl. Hodinky nám připomenou, že jsme se celý den skoro nehýbali, měření může upozornit na problém a lékařské vyšetření může zachytit nemoc dřív, než se projeví. Data sama o sobě nejsou problém. Problém začíná ve chvíli, kdy bez nich přestaneme věřit vlastnímu úsudku.
Psychoterapeutka Lina Mookerjee, kterou cituje The Guardian, si u některých svých klientů všímá právě toho, že postupně přestávají věřit vlastnímu úsudku. Své zdraví sledují stále podrobněji a hledají další potvrzení, že je všechno v pořádku. Přístroje se pro ně mohou stát jakousi autoritou. Když číslo řekne, že je něco špatně, je těžké věřit vlastnímu pocitu, že se člověk ve skutečnosti cítí dobře.
Postupně pak mohou ztrácet důvěru nejen ve svůj úsudek, ale i ve vlastní tělo. Místo aby se řídili tím, co cítí, čekají na potvrzení zvenčí. Přístroj jim má říct, jestli jsou unavení, jestli dostatečně odpočívají nebo jestli se jejich tělo „chová správně“.
Už se neptáme, jak nám je. Ptáme se, co ukazuje obrazovka.
Když kontrola nepřináší klid
U Jasona Wooda se za posedlostí dlouhověkostí skrýval strach ze smrti. O oba rodiče přišel poměrně mladý a postupně začal hledat způsob, jak udělat všechno pro to, aby podobnou zkušenost nemusel zažít znovu.
Když máme strach z něčeho, co nemůžeme ovlivnit, začneme hledat věci, které ovlivnit můžeme. Můžeme změnit jídlo, cvičit, sledovat spánek, kontrolovat krevní tlak nebo si nechat měřit biomarkery. Každé číslo nám na chvíli může dát pocit, že máme situaci více v rukou.
Čím víc se snažil své zdraví pojistit, tím méně svobodně vlastně žil.
Jenže ten pocit nemusí vydržet dlouho. Horší hodnota vyvolá další kontrolu a ta další otázku. Člověk pak může strávit stále více času sledováním svého zdraví, aniž by se cítil bezpečněji.
Někteří lidé se dostanou do stavu, kdy už nevěří vlastnímu úsudku a potřebují, aby jim někdo nebo něco řeklo, že jsou v pořádku.
Nejde přitom o to všechna data zahodit. Měření má svůj smysl a v medicíně může být nesmírně důležité. Rozdíl je v tom, jestli nám informace pomáhá něco pochopit a změnit, nebo jestli jen na chvíli utiší náš strach.
Protože pokud potřebujeme každý den nové číslo, abychom se cítili dobře, problém zřejmě není v tom, že máme o svém těle málo informací. Naopak jich máme až příliš.
Méně měřit, více vnímat? Přichází anti-optimalizace
Právě ve chvíli, kdy máme stále více možností, jak své tělo sledovat, se objevuje opačný trend. Začíná se mluvit o takzvané anti-optimalizaci. Nejde o odmítnutí zdravého životního stylu, ale o snahu vrátit do péče o sebe něco, co se při neustálém měření může ztrácet: vlastní pocit.
Jak popisuje Vogue, v oblasti wellness se objevují lidé i značky, které se od trackování a neustálé optimalizace odvracejí. Anti-optimalizace zatím není přesně definovaný směr. Jde spíš o nový způsob přemýšlení o wellness, který klade větší důraz na přítomnost, intuici, odpočinek a kontakt s vlastním tělem.
Objevují se dokonce produkty, které zdravotní údaje vůbec nesledují. Například prsten Pulse Ring neměří kroky, tep ani spánek. Během dne jen zavibruje a připomene člověku, aby na chvíli vystoupil z automatického režimu, zastavil se a vrátil pozornost k vlastnímu tělu.
Po letech, kdy jsme si zvykli sledovat téměř všechno, co se v našem těle děje, přichází opačný přístup. Ne další čísla a další vyhodnocování, ale chvíle, kdy jednoduše vnímáme, jak nám je. Neznamená to přestat chodit k lékaři, měřit si tlak nebo zahodit chytré hodinky. Jde o něco mnohem jednoduššího: poznat, kdy nám data skutečně pomáhají, a kdy už začínají rozhodovat za nás.
Zdraví není jen soubor hodnot, které se snažíme udržet v normě. Je také schopnost vnímat vlastní tělo, poznat, kdy něco potřebuje, a přijmout, že některé věci v životě nikdy úplně pod kontrolou mít nebudeme.
Ne všechno potřebujeme měřit. Některé věci stačí cítit. A někdy je nejzdravější číslo to, které vůbec nepotřebujeme znát.
