Bravíčko bylo biblí 90. let. Pro ty, co jste se narodily později, to byla doba, kdy jsme neměly informace z internetu, byla jen televize, kde jsme sledovaly seriál Beverly Hills 90210, a naším TikTokem byly tištěné časopisy.
Rubrika „Láska, sex a něžnosti“ z časopisu Bravo je dneska nesmrtelnou legendou. Po všech těch osvětových článcích jsem žila celé dospívání v panice, že zemřu na AIDS nebo otěhotním poté, co se na mě někdo jen podívá. To mě neodradilo od toho, abych se každý týden nepostavila před stánek s novinami a za skromné kapesné Bravo nekoupila.
Když už jsem měla víc peněz, míň akné a větší prsa, začala jsem si kupovat Cosmopolitan. Tím už jsem skutečně patřila do velkého světa.
Pak přišly časopisy Elle, Harper's Bazaar nebo bulvární Spy. Všechny měly jedno společné. Ideálem krásy byla Kate Moss a vychrtlost, všichni chtěli být „heroin chic“, a tak se nejedlo. Jedno rajče posypané vegetou za den bylo tak akorát. Bulvár dokázal z fotografie ženy v plavkách udělat téměř anatomický atlas. Červeným kroužkem označil celulitidu, faldík nebo povolené břicho a velkou šipkou nám pro jistotu ukázal, kde přesně se celebrita provinila proti ženskému tělu. Redaktoři pro jistotu ono místo několikrát zvětšili a celé to doplnili titulkem: „Celulitida! Tohle chtěla skrýt?“
Odnesly jsme si zvláštní pocit, že na sobě musíme pořád pracovat, protože takové, jaké jsme, jsme vlastně jen jakási základní verze, která ještě potřebuje doladit.
Diety patřily do běžné konverzace. Vedla tukožroutská dieta nebo vinná dieta, založená na představě, že víno „rozpouští tuk“. Tu se mi v mládí skutečně dařilo dodržovat až nadmíru. A záviděly jsme zahraničním modelkám, že měly odvahu polykat vatové tampony namočené ve vodě, aby neměly hlad. Jestli to bylo skutečně tak, dodnes nevím, ale jako dospívající holky jsme tomu příběhu věřily.
Své dceři bych nikdy neřekla, aby zhubla
Podle všeho jsme nikdy nebyly dost dobré. Kromě hubnutí se na nás horem dolem valily články o tom, jak být dokonalá, co udělat pro to, abychom zaujaly kluka svých snů, jak okouzlit muže. Byly jsme vedené k tomu stát se verzí gejši, dosáhnout naprosté dokonalosti, aby si nás ve výsledku všiml uhrovitý chlapec odnaproti. To byl životní cíl a poslání.
Při psaní tohoto textu jsem přemýšlela, co vlastně v té době četli kluci. Měli „ábíčko“, časopis ABC, kde si četli o dinosaurech a letadlech, a nikdo jim nenastavoval žádná schémata ani požadavky, jací mají být, aby byli dost dobří. Oni se dozvěděli o tom, jak funguje raketoplán, my zase o tom, že máme moc tlustá stehna a co s tím. K tomu se ještě přidala moje specifická zkušenost z baletu, kde nás každý týden vážili. Kdo měl o půl kila víc, platil pokutu.
Dneska nám není šestnáct, ale kolem čtyřicítky. Jsme generace žen, které dospívaly v devadesátkách. Tyhle formativní roky už se odpárat nedají. Stojíme před zrcadlem a nelíbí se nám naše břicho, nohy, ty ruce jsou také nějaké povolené a často nás ani nenapadne přemýšlet, kde jsme se vlastně naučily dívat se na sebe právě tímhle způsobem. Své dceři bychom nikdy neřekly, že by měla zhubnout, aby se líbila klukům, jenže samy si před dovolenou klidně oznámíme, že bychom potřebovaly dát tři kila dolů. A ani nám na tom nepřipadá nic zvláštního. Odnesly jsme si zvláštní pocit, že na sobě musíme pořád pracovat, protože takové, jaké jsme, jsme vlastně jen jakási základní verze, která ještě potřebuje doladit.
Zhubnout, vybrat si vhodnější oblečení úměrně věku, být sebevědomější, ale zase ne moc, protože příliš sebevědomá žena je „namyšlená“. Být sexy, ale ne laciná, chytrá, ale ne tak, aby se vedle nás muž cítil hloupě, samostatná, ale současně dostatečně bezbranná, aby měl muž pocit, že ho potřebujeme.
Jsme na sebe přísné, přitom jsme vyrostly v generaci žen, které vystudovaly vysoké školy, naučily se jazyky, pracují a zároveň vychovávají děti, rozvádějí se, aby začaly zase od nuly, platí účty a hypotéky a zvládají věci, o kterých se v Bravíčku opravdu nepsalo. A závidíme mladší generaci její sebevědomí.
Řada lidí si stěžuje na generaci Z, ale já jim fandím. Přijít do práce někde ve dvaceti jako nováček a stanovovat si pravidla, aby se nijak nenarušil work-life balance, to chce odvahu. Když si vzpomenu na svoje mladé roky, jak jsem se sebou nechala zametat, zatnula zuby a snažila se to vydržet, tak je mi to teď líto.
Celulitida se konečně přesunula z kategorie osobních tragédií do kategorie běžných vlastností lidské kůže a krátké šortky mladé holky klidně nosí, i když nemají velikost 34. Co jim nezávidím, jsou sociální sítě, kde je drtí algoritmy a fotky projeté tolika filtry, že i sousedovic vypelichaný ořech pak vypadá jako soutěžní pes. Internet je proti našemu Bravíčku mnohem silnější protivník, takže je možná dobře, že si dnešní mladí umějí o něco lépe nastavit hranice a zastat se sami sebe. My jsme měly maximálně tukožroutskou polévku.
